pondělí 30. července 2012

Novinky na DVD!







pátek 13. července 2012

Lingua angelorum Sylvie Bodorové oslnila publikum v Litomyšli!


Thomas Hampson, Christopher Zimmerman

Jedním z vrcholů letošního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl se stala světová premiéra skladby Sylvie Bodorové, kterou si u ní objednal světoznámý barytonista Thomas Hampson - písňový cyklus pro orchestr a baryton Lingua angelorum. O tom, jak se zrodila myšlenka vytvořit toto dílo, jsme hovořili v dubnu s Thomasem Hampsonem v Heidelbergu (rozhovor najdete zde) a již tehdy bylo z jeho nadšení zřejmé, že se bude jednat o mimořádný umělecký počin. Počin, který se zrodil ze vzájemného nadšení pro věc, a toto nadšení a zápal pro věc byly ve výsledku více než zřejmé.

po generální zkoušce


Skladba je věnována 400. výročí úmrtí císaře Rudolfa II. a je oslavou rudolfínské doby. Osm písní na renesanční texty v devíti různých jazycích připomíná multikulturní prostředí tehdejší Prahy, která v době vlády Rudolfa II. byla nejen jeho sídelním městem, ale i významných střediskem kultury a vědy. Na výslovné přání Thomase Hampsona je jedním z těchto jazyků i čeština – v závěru poslední skladby zní část protestantského chorálu "Soudce všeho světa bože" na text Jana Amose Komenského.
Paní Bodorová skládala jednotlivé části cyklu s dokonalou znalostí hlasových možností Thomase Hampsona a volila záměrně polohy, ve kterých nejvíce vyniká krása jeho hlasu. Její hudba hned od prvních tónů publikum naprosto uchvátila. Každá píseň je originální a odlišná od ostatních, ve všech však skladatelka uchvacuje posluchače nesmírnou bohatostí hudebního jazyka, zejména využitím bicích nástrojů, žesťů a různých zvonů a zvonků.Hudba tak působí nesmírně plasticky. Již předehra každé písně navozuje velmi sugestivně atmosféru vyprávěného příběhu, zároveň udržuje posluchače neustále v napětí a očekávání, co bude následovat. Svou hloubkou zároveň podněcuje posluchačovu fantazii a umožňuje každou skladbu velmi intenzivně prožívat. Myslím, že záměrně nebyly v programu koncertu zveřejněny texty písní – to by totiž mnoho posluchačů svádělo k tomu, že by se více soustředili na četbu textu ( či jeho překladu) než na prožitek z hudby, a nemohli by pak nechat volně plynout svoji fantazii. Program obsahoval jen krátké vysvětlení, co je obsahem jednotlivých textů, což pro pochopení naprosto postačovalo.



Thomas Hampson, generální zkouška

Zážitek z nádherné hudby umocnil Thomas Hampson svou niternou interpretací, takže i bez znalosti textu bylo snadné vnímat sdílené myšlenky a emoce. To, jak si nádhernou hudbu doslova „užíval“ se okamžitě přeneslo i do publika, které téměř nedýchalo. Naprosto fenomenální bylo to, jak bravurně pěvec zvládl texty ve většinou historických jazycích. Tak např. druhou píseň s názvem „ Pochod janičárů“ zpíval v osmanštině a navíc ve vražedném tempu, text písně „Anděl smrti“ byl zase kombinací jidiš a hebrejštiny. Největší zážitek ale přinesla píseň poslední –„ Ó věčnosti“. V její první části zhudebnila autorka německý text protestantského chorálu „Ó Ewigkeit, du Donnerwort“ autora Johanna Rista, v závěru skladby pak tento chorál plynule přechází v český protestantský chorál na text Jana Amose Komenského „ Soudce všeho světa bože“. Thomas Hampson doslova ohromil publikum svojí téměř bezchybnou češtinou ( včetně zákeřného ř). Majestátní závěr chorálu se stal působivým vyvrcholením celého cyklu, evokujícím neději a smíření….. Není divu, že po doznění posledních tónů všichni v publiku zůstali ještě hodnou chvíli v naprosté tichosti než vypukli v nadšený potlesk.


Standing ovations

Ti, kteří se nemohli tohoto nádherného koncertu zúčastnit, nemusejí zoufat. Jeho záznam pořídila jak Česká televize, tak Český rozhlas ( i když termín vysílání zatím není znám). Stálo by určitě za to toto mimořádné dílo vydat i na CD nebo DVD, protože tato hudba by si zasloužila, aby k ní mělo přístup co nejširší publikum.


Sylvie Bodorová, Thomas Hampson


Sylvie Bodorová – Lingua angelorum

Části cyklu:
1. Prologue – Il mio martir
2. March of Janissaries
3. Amoroso
4. Don dinero
5. Malach ha-movet
6. Sonnet
7. Alchymystika
8. Epilog – O, Ewigkeit, du Donnerwort – Soudce všeho světa, bože

Thomas Hampson – baryton
Symfonický orchestr hl.města Prahy FOK
Dirigent – Christopher Zimmermann
Asistent dirigenta – Marek Štilec

Litomyšl, 4.7.2012

pondělí 9. července 2012

Nadine Secunde: "Dirigent byl v minulosti považován za leckdy řekněme až diktátora. Co řekl, to platilo!"

Americká sopranistka Nadine Secunde debutovala v loňském roce v roli Kostelničky v Janáčkově opeře Její pastorkyňa v Ostravě. V příští sezóně se do Ostravy vrátí. V listopadu bude zpívat Kabanichu v nové inscenaci Káti Kabanové. Ke společnému povídání jsme se sešly v půlce června v Ostravě.




Operní příznivci Vás znají především jako interpretku operních rolí Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Během své kariéry jste měla možnost pracovat s dirigenty řekněme tří generací jako byl Sir Georg Solti, Daniel Barenboim a Christian Thielemann. Vyjmenovala jsem samozřejmě pouze několik z nich. Domníváte se, že se vztah dirigenta k operním pěvcům a hudebníkům nějak diametrálně změnil? Má dnešní generace dirigentů jiné metody, jiný hudební cit a odlišný přístup k umělcům než generace starší?
V zásadě si myslím, že se status dirigenta jako lídra trošku změnil. Mladí dirigenti jsou většinou velice vzdělaní a mají zájem spolupracovat s ostatními. V minulosti tomu ne vždy tak bylo. Dirigent byl považován leckdy za řekněme až diktátora, který co řekl, to platilo. Tečka. Dnes se ti nejlepších snaží hlavně se zpěváky spolupracovat, nacházet nové možnosti a mají zájem na tom, aby ulehčili v dobrém slova smyslu práci jak zpěvákům, orchestru, tak i sobě. Hlavní um, který dirigent podle mého ovládá, je to, že vás přímo bez vašeho vědomí přesvědčí o tom, že ta a ona role je pro vás v tu chvíli právě ta nejlepší. Je to velice kreativní. A vy si poté myslíte, že to byl vlastně váš skvělý nápad. Dělají to docela často. Přemluví vás velice šikovně. Christian Thielemann je v tomto naprostý mistr. Je to báječný člověk a úžasný dirigent. V příštím roce se opět potkáme při práci na jednom menším projektu...

Ráda bych se Vás zeptala na jednu z Vašich krásných rolí. Tou je Wagnerova Sieglinde, kterou jste mimo jiné zpívala pod vedením Daniela Barenboima. Celý cyklus Wagnerova Prstenu je k dostání také na DVD nosičích. Podle Vašeho především hereckého projevu jsem si vždycky říkala, že právě Sieglinde musí být jednou z Vašich nejoblíbenějších rolí...
Zpívala jsem oba hlavní sopránové party ve Valkýře a mohu Vám upřímně říci, že Sieglinde je ta pravá role. Moje oblíbená. Ve všech velkých operních dílech je vždy jedna žena, jedna postava, se kterou se každý ztotožní. V německých operách to většinou není hlavní hrdinka. Je to Sieglinde nebo třeba Chrysothemis z opery Elektra. Každý divák ji rozumí, chápe její bolest i radost. V případě Brunhildy vlastně ani nevíte, odkud přichází a co má v plánu. Ano, její charakter se mění, je moudřejší a vyzrálejší. Ale v zásadě vůbec netušíte jaká je. Vše se dozvíte až v poslední části Prstenu, v Soumraku bohů. Sieglindě rozumíte od první vteřiny. Je člověkem, má lidské vlastnosti. Takovou roli není těžké zahrát. 
Sieglinde byla vždy moji oblíbenou rolí. Měla jsem možnost ji zpívat pod vedením několika skutečně vynikajících dirigentů a režisérů, od kterých jsem se mnohému naučila. Vždy jsem se snažila nacházet nové možnosti pěveckého i hereckého ztvárnění. To bylo pro mne velice důležité.
Prozradím Vám jedno velké tajemství, které není tajemstvím. Sieglinde není po pěvecké stránce až tak těžká. Ano, několik záludných míst se najde, ale se srovnání s Brunhildou je jednoduchá. Během opery máte dostatek času si užít charakter hlavně po herecké stránce.    

Nadine Secunde v roli Kostelničky, Národní divadlo moravskoslezské


V příští sezoně Vás mohou diváci vidět a slyšet jako Kabanichu v nové inscenaci Káti Kabanové v Ostravě. Nebude to ale první role, kterou budete v Čechách interpretovat. V loňském roce jste si v Ostravě zazpívala Kostelničku v Její pastorkyni. Byl to fantastický záskok na poslední chvíli...
S Robertem Jindrou se znám již několik let. Nemohla jsem uvěřit, když mi několik dní předem napsal zprávu přes facebook. Bylo to myslím v úterý, když jsem si přečetla jeho vzkaz na facebooku. Ptal se mne, jestli bych neměla zájem přijet do Ostravy a zazpívat si roli Kostelničky. A to již v pátek. Myslela jsem si, že si ze mne dělá legraci. Byla to ale skutečná pracovní nabídka. Přiznám se, že jsem nejprve vůbec netušila, kde město leží. A hned následující den jsem už seděla v letadle...
Nedlouho před ostravským představením jsem zpívala Kostelničku ve Štrasburku v překrásné inscenaci Roberta Carsena. Měla jsem tím pádem roli nastudovanou a pamatovala jsem si ji velice dobře. Největším problémem byla ale samotná čeština. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli budu schopná zpívat tuto roli bezchybně česky před českým publikem. Operní divák je v Čechách jistě zvyklý na perfektní operní češtinu. Já jsem se ale na představení velice těšila.


"Co chvíla..." árie Kostelničky v podání Nadine Secunde 


Měla jste čas se podívat na DVD z inscenace?
Vůbec ne. Ostravská produkce je velice klasická, jsem zvyklá na podobné inscenace. Během představení mi kolegové moc pomohli. Všichni byli báječní. Měla jsem svou vlastní rutinu. Moje kariéra byla a stále je velice pestrá. Jsem zpívající herečka, můj hlas se lecčemu přizpůsobí. Není to vždy jen o zpěvu. Jako operní interpret musíte umět hrát, zpívat, pohybovat se přirozeně na jevišti. 
Některé operní domy v Itálii upřednostňují především krásné hlasy. Pěvci pouze zpívají. Toť vše. V Itálii to má samozřejmě dlouholetou tradici. V Německu je na právě naopak. Někdy se stává, že zpěv je až to poslední, na co by se měl divák soustředit. A to vše na úkor režie, kostýmů a celkového vizuálního pojetí. Jsem velice ráda, že se dnes najde velké množství operních pěvců a pěvkyň, kteří mají veškeré předpoklady a kvality pro operní kariéru. Zpívají, hrají, jsou velice muzikální, na jevišti naprosto přirození. Někdo jako je Nathan Gunn, který je podle mne prvotřídním operním umělcem.


Jak jsem již zmínila, v příští sezoně Vás čeká role Kabanichy v nové inscenaci Káti Kabanové. Zpívala jste již tuto roli v minulosti?
Kabanichu jsem zpívala v němčině v docela obtížné inscenaci. Moc se těším na ostravskou produkci a na to, že si ji budu moci zazpívat v češtině.  Je to zajímavé, protože jsem nedávno mluvila se svým přítelem Robertem Carsenem právě o této roli a on mi řekl, že bych si měla pamatovat jedinou věc. Cokoliv Kabanicha dělá, vždy si myslí, že má pravdu. Když se nad tím zamyslíte, tak na tom něco bude. Není pouze zlá, ale opravdu se domnívá, že má pravdu. V některých případech skutečně pravdu má. Káťa je tou nejhorší manželkou, kterou si mohl její syn vyvolit. Je přelétavá, naprosto ztracená duše. Kabanicha je samozřejmě zlá žena, ale nechová se tak ke všem. Zdá se mi, že takto zlá jistě v mládí nebyla. Je to velice zajímavý charakter.





Letos v únoru jsem dělala rozhovor s anglickým tenoristou Christopherem Ventrisem. Mimo jiné mi prozradil něco málo o Vaši společné práci na inscenaci opery Lady Macbeth. Záznam operního představení je také k dostání na DVD.
Chris je skvělý kolega, společně jsme zažili spoustu legrace. Duší celé inscenace byl ale producent Stein Winge. Je jedním z nejtalentovanějších lidí, se kterými jsem kdy pracovala. Myslíte si, že nic nevnímá a nesleduje. Ve skutečnosti ví naprosto o všem, o každém detailu. Je velice známý díky překladům mnohých Shakespearovských děl do norštiny.
Vzpomínám si, že jsme se této produkci věnovali všichni opravdu naplno. Zkoušky probíhaly mimo město, řekla bych že dost daleko od civilizace, takže jsme trávili vždy celý den zkoušením. Bylo to skoro jako na letním táboře. Ráno jsme měli zkoušku od desíti do jedné, potom jsme šli na oběd a hovořili o opeře. Odpolední zkoušky probíhaly vždy od tří do šesti. Pak jsme odjeli vlakem do města a šli jsme na večeři, během které jsme opět rozebírali operní produkci po všech stránkách. Celou operou jsme téměř sedm týdnů doslova žili. Myslím, že to byla překrásná produkce, která přežila několik znovuuvedení.



Největší část Vašeho repertoáru tvořily a tvoří především německé role. Zpívala jste také  několik rolí v angličtině jako například sopránový part v Brittenově War Requeim. Nedávno vyšla na CD nosiči též nahrávka opery Turn of the Screw.. Existuje nějaká anglická operní role, kterou jste si chtěla v minulosti zazpívat?
Jedna role, kterou bych si ráda zazpívala je Lady Billows z opery Albert Herring. Tato opera je téměř neznámá a bohužel se nikde neuvádí. Upřímně si myslím, že mnoho anglických rolí pro dramatický soprán napsáno ani nebylo. Samozřejmě jsou nové a moderní opery, ve kterých několik takovýchto rolí je. Pravdou je, že bych si opravdu ráda zazpívala sopránový part v opeře Death Man Walking. Musela bych ale nalézt operní soubor, který by byl ochoten tuto operu zařadit do svého repertoáru.
___________________________________________________________________________


Interview in English:


Your are mostly known for your roles in Wagner and Strauss operas. You have worked with let’s say three generations of conductors. Sir Georg Solti, Daniel Barenboim and Christian Thielemann to name a few. Do you think that conducting and the approach to singers, musical style has changed or is it really up to one specific conductor’s methods and work?
Generaly, the status of a conductor has changed a little bit because of the powers of the union. It is not realy about this dictatorship anymore but it has been the same with the really really good conductor who have worked with singers. They get you to do what they want you to do by making you think it is your idea. It is a creative process. They do it, talk you into things and tell you, yes you can do it that way. The good conductors are all the same. They just sit there and think you are wonderful and make you think that you are wonderful. Even if they really don’t they have got it down. They talk you into it and in the evening you don’t think you have to sing and that they are doing the work for you. Christian Thielemann is like that, he can talk you into anything he wants.

I'd like to ask you about the role of Sieglinde that you have sung many times. You did sing in on the Barenboim Ring Cycle that was filmed and released as a DVD set. I believe lot of people remember your performance very well. I could sence that it must be surely one of your favourite roles…
Having sung both of the roles in Die Walküre, Sieglinde is the role to sing. In all the great operas there is always one woman figure the everybody identifies with. It is usually not the heroine in German repertoire. There is always Sieglinde and Chrysotemis. Everybody understands her. They don’t really get where the heroine is coming from. It is really hard to understand what  Brünnhilde is about in the  Die Walküre. Yes, she is changing and she comes on very strong. You don’t really understand what she is about until Götterdämmerung . You understand Sieglinde from the beginning. She is totally human character. That makes her quite easy to play.
It was always my favorite role because I had the chance to work with a couple of really great directors that opened my eyes theatrically to what is possible to sing and act at the same time. It is a very flexible character. I would say that for most people who have sung it it must be one of the best sings of all. We don’t want to let out a big secret but it is not that hard, there are a couple of nasty corners in it but compare to  Brünnhilde  it is not much to sing. It is very grateful and you have a lot of computer time left over to act your pants off. I really missed her when I went to sing  Brünnhilde.   

You will sing the role of Kabanicha in a new production of Káťa Kabanová here in Ostrava next season. I know that it is not going to be your Czech debut. Last year you sang Kostelnička here in Ostrava... and it was on a very short notice.. Can you please tell us how it all happened?
I have known Robert Jindra for quite a while because of his work in Düsseldorf. I could not believe when I got a note from the theatre management on facebook. It was Tuesday and I got a note saying would you like to sing Kostelnička with Robert in Ostrava of Friday. First of all I had no idea where Ostrava was. I replied if it was a joke and they informed me that it was not. The next day I was on the plane to Ostrava…
I had just done Kostelnička in a wonderful Robert Carsen production in Strasbourg. I had the role in my mind and therefore it was no problem for me to sing it. The real challenge was the Czech language that I was not sure I could sing a Czech role perfectly in Czech Republic. There was no way it was going to be accurate or close to what the audience is used to hear in Ostrava.

Did you have time to study the production from a DVD?
Not at all, but it was a kind of production I am used to. A classic production. You have your own routine, it was very flexible and everyone was extremely helpful. And that was really what my career was all about. I am a singing actress. I have a really useful voice, it is never only about singing for me. It is a whole package. You have to see certain people live to be able to get the real feeling what it is all about. I had no illusions about that.
It is not always about singing and acting altogether. Nowadays when you go to Italy you can still find some opera houses where people just sing. In Italy traditionally it was always about singing only. In Germany, we have the absolute opposite, even at the expense of the singing. I hope it does not have to be true.
When I go to the opera houses today I am very happy to see lots of people who have this quality of singing actors, artist who know their craft, feel the music. Someone like Nathan Gunn who has everything that it is needed today.


You will sing the role of Kabanicha in a new production of Káťa Kabanová here in Ostrava next season. Have you ever sung the role before?
I sang it in German in a rather difficult production. I am looking forward to doing it in Ostrava again. It is interesting because I was talking to my friend Robert Carsen about Kabanicha and he told me that I should only remember one thing about her. Whatever she does she thinks she is right. And of course she does think so. She is not just being mean, she really thinks she is right. And that is the clue to her personality. In some ways she really is right. Kata is the worst wife that her son could get. She is a complete loss, flirty thing. Of course she is a horrible person but she is not one-sided. There is thing interesting relationship she has with Dikoj. It seems to me she hasn’t been this terrible person all her life. She is an interesting character. Robert told me that if you play with the colors you will get to love her.


In February I met Christopher Ventris for an interview. He told me how much he enjoyed singing Shostakovich’s Lady Macbeth with you and how he really loves the opera…
Chris is always great fun to work with. He is a wonderful colleague. The soul of the whole company was producer Stein Winge. He is one of the greatest stage directors I have ever worked with. He looks like he is not paying attention but he knows about every detail. It is interesting that he is known for Norwegian Shakespeare translations. 
I don’t think we ever left the opera for at least six weeks. We were out at the rehearsal stage that was so far out of town. We could not come back for a break. We would be there for the entire day. It was almost like being at a camp. We would have rehearsal from 10 to 1 pm, have lunch and talk about the piece again. Then we came back and rehearsed again from 3 to 6pm. Then we would take the tram back to the city and went for a drink and talk about the opera until 11 or 12 o’clock. We really lived that opera for 7 weeks. That was all we talked about. I think it was a very very special production. It went from Barcelona to Brussels and some other cities.


Your landmark has always been German repertore. You have sung English parts really rarely. As far as I know it was a soprano part in Britten’s War Requiem and Britten’s opera Turn of the Screw. There is available CD recording of the opera. Was there ever any English role that you wanted to sing but it just never really came across your career at the right time?
One role I would really want to do is Lady Billows in Albert Herring. Sadly, it is not done so often. As we all know there is not much apart from Britten that was written for dramatic sopranos. Of course there are some modern operas...
The truth is that I would love to sing Death Man Walking, it is almost a musical.. Then of course I would have to find a theatre that would be willing to put it into the repertoar for me. 

úterý 3. července 2012

Hindemithův Malíř Mathis v Curychu

Opera Malíř Mathis Paula Hindemithe byla poslední premiérovým titulem  letošní operní sezony v Curychu a zároveň i poslední premiérou za působení dlouholetého intendanta zdejší opery Alexandra Pereiry. Je to strhující příběh renesančního malíře, který pochybuje o smyslu své práce a poslání umělce v kontextu probíhajících historických událostí - nástupu reformace a selských válek počátkem 16. století v Německu.


Paul Hindemith složil tuto operu v letech 1932 - 35, tedy v době nastupujícího německého fašismu. Tento nekonvenční a novátorský umělec velmi brzy pocítil ze strany nastupujícího režimu perzekuci, která mu postupně znemožnila tvořit a pracovat v Německu, a donutila ho k emigraci do Švýcarska. Zde se také v roce 1938 uskutečnilo první uvedení Mathise a to právě na scéně curyšské opery. Sám Hindemith se často zabýval úvahami o úloze umění a umělce ve společnosti a není proto divu, že toto téma je i ústřední myšlenkou opery.

Hindemith zhudebnil životní příběh malíře Matthiase Grünewalda, který žil a tvořil na přelomu 15. a 16. století jako dvorní malíř mohučského kurfiřsta  Albrechta Braniborského. Téměř všechny hlavní postavy v opeře jsou historicky doloženy, i když pro potřeby děje opery Hindemith, který si sám napsal libreto, místy pozměnil chronologii událostí i charaktery některých postav. O samotném malíři Grünewaldovi se dochovalo velmi málo historických podkladů a na dlouhá léta, dokonce staletí, upadla jeho díla v zapomnění, či byla připisována jiným umělcům té doby.

Thomas Hampson
Příběh začíná v době, kdy Mathis maluje křížovou chodbu s klášteře sv. Antonína, žije již nějakou dobu v naprostém odloučení od okolního světa, soustředí se jen na svoji práci a nezajímá se o to, co se děje za branami kláštera. Přesto se neubrání pochybnostem o smyslu své práce a svého poslání jako umělce: " Splnil jsi, čím tě Bůh pověřil? Stači to, že tvoříš? Nejsi k užitku jen sám sobě?"  Ze svého klidu je Mathis vytřžen příchodem zraněného vůdce vzbouřených nevolníků Hanse Schwalba, který hledá v klášteře útočiště před panským vojskem. Od něj se Mathis dovídá, co se za branami kláštera děje a Schwalb mu vmete do tváře výčitku, že zatímco venku umírají lidé v boji za svobodu, on si maluje obrazy, které nemají pro nikoho žádný smysl. To Mathise ještě více utvrdí v jeho pochybnostech o smyslu své tvorby a rozhodne se odejít bojovat na straně vzbouřených nevolníků.



Thomas Hampson
 
Mezi vzbouřenci se však setkává jen s brutalitou a krutostí a marně se je snaží přesvědčit, aby nezapomínali na ideály, za které bojují. Když se snaží zabránit největším zvěrstvům, je sám vzbouřenci málem zabit a odehnán se slovy: " Co chceš? Kdo tě sem zval? Každý na tobě pozná, že mezi nás nepatříš!" Zoufalý Mathis vidí, že své umění obětoval zbytečně, ztratil svoji tvůrčí sílu a ani jako bojovník za svobodu neuspěl.

Thomas Hampson
 Po porážce povstání se Mathis ujme osiřelé dcery Hanse Schwalba Reginy a putuje s ní zpět do Mohuče. Během cesty upadne do snových vizí pokušení v podobě alegorických postav ( moc, bohatství, ...) kterým odolá: " K čemu je mi moc, když vidím své bližní strádat?", a je mu navrácena jeho tvůrčí síla. Horečně se vrhne do práce a vytvoří své vrcholné dílo - Isenheimský oltář, jehož motivy se mu zjevily během vizí pokušení. Poté, co oltář dokončí, žádá kurfiřta o propuštění ze služby. Rozhodne se přestat tvořit, protože je přesvědčen, že světu již dal vše, co po něm Bůh žádal. Nepodlehne ani prosbám kurfiřta, rezignuje na své umění a uchyluje se do jakési " vnitřní" emigrace.


Thomas Hampson, Reinaldo Macias
Paul Hindemith zpracoval tento příběh do tříhodinové opery o sedmi obrazech a vytvořil strhující hudební drama. Vychází přitom z renesance i baroka, používá kontrapunkt i jednoduché melodie, slavnostní chorál i pregnantní rytmus. Jednotlivé společenské vrstvy v opeře mají každá svoji hudební charakteristiku - svět katolické církve gregoriánský chorál, luteráni německé protestantské písně, vzbouření nevolníci německé lidové písně.... A to vše vytváří úchvatnou hudební "fresku", která člověka doslova pohltí.


Thomas Hampson, Emily Magee
Historicky věrná curyšská inscenace nezdůrazňuje analogie příběhu opery s dobou nastupujícího nacismu, snaží se naopak zdůraznit všeobecnou lidskou dimenzi zpracovaného konfliktu. Jednoduchá abstraktní scéna a působivé světelné efekty, jejichž vrcholem je scéna vize pokušení v 6. obraze, umocňují dramatický účinek hudby. V opeře nejsou  žádná sentimentální místa rozjímaní ani zdlouhavé árie, příběh je "vyprávěn" velmi akčním způsobem, což je i zásluhou skvěle napsaného libreta.



Thomas Hampson
V hlavní roli malíře Mathise exceloval  americký baritonista Thomas Hampson, který tak přidal do svého repertoáru další skvostnou postavu. Pěvecky nesmírně náročný part zvládl bravurně a s nesmírnou výrazovou přesvědčivostí. Tak, jako ostatně u většiny jeho postav, i zde velmi rychle zmizela hranice mezi pěvcem a postavou, kterou ztvárňuje, a obojí splynulo v dokonalou jednotu.  Hampson má schopnost herecky ztvárnit i velmi složité duševní stavy a pocity - Mathise zoufalého, pochybujícího, milujícího, odmítajícího -  záverečná scéna, kdy rezignuje na své umění a odchází do ústraní, má tak hluboký účinek, že publikum ještě několik vteřin po spuštění opony sedí naprosto tiše, než propukne  potlesk.



Thomas Hampson, Sandra Trattnigg

Také obě hlavní ženské představitelky - Emily Magee v roli Mathisovy lásky Ursuly a Sandra Trattnigg v roli dcery Hanse Schwalba Reginy, podaly velmi přesvědčivé výkony. K nejpůsobivějším momentům patřila scéna loučení Mathise s Ursulou a její sedceryvné prosby, aby ji neopouštěl a vzal ji do války s sebou. Tři tenoristé - Reinaldo Macias v roli kurfiřta, Benjamin Bernheim jako jeho rádce Capito a Erin Caves v roli Hanse Schwalba sklidili také zasloužené ovace. Každý hlas trochu jiný, Erin Caves dramatický a naléhavý, Reinaldo Macias spíše lyrický a Benjamin Bernheim rozhodný i intrikánský - všechny velmi příjemné na poslech. Na závěr je třeba zmínit ještě basistu Gregory Reinharta v roli Ursulina otce Riedingera, který vytvořil i velmi svéráznou hereckou kreaci. K nejsilnějším okamžikům celé opery  patřily sborové scény, které vyvrcholily v 6. obraze ve scéně Mathisovy vize pokušení.


Thomas Hampson, Reinaldo Macias

Paul Hindemith - Malíř Mathis
Zürich, 26.6.2012

dirigent - Daniele Gatti
 režie - Matthias Hartmann
scéna - Johannes Schütz
kostýmy - Victoria Behr

Mathis - Thomas Hampson
Albrech Braniborský, kurfiřt - Reinaldo Macias
Wolfgang Capito - rádce - Benjamin Bernheim
Riedinger, bohatý měšťan - Gregory Reinhart
Ursula, jeho dcera - Emily Magee
Hans Swchalb, vůcdce nevolníhů - Erin Caves
Regina, jeho dcera - Sandra Trattnigg